Machu Picchu – splněný sen

Machu Picchu – splněný sen

Snad každý má v životě nějaký ten sen – touží něco vidět, něco zažít, nebo si třeba něco koupit. Mě už někdy v dětství naprosto uchvátila fotka Machu Picchu ukrytého vysoko v peruánských Andách a tak jsem si dala za cíl, že toto místo musím jednou navštívit. Letos se to konečně podařilo a já jsem daleké cesty rozhodně nelitovala.

Snad každý má v životě nějaký ten sen – touží něco vidět, něco zažít, nebo si třeba něco koupit.  Mě už někdy v dětství naprosto uchvátila fotka Machu Picchu ukrytého vysoko v peruánských Andách a tak jsem si dala za cíl, že toto místo musím jednou navštívit. Letos se to konečně podařilo a já jsem daleké cesty rozhodně nelitovala.

Návštěva Machu Picchu, tajuplného inckého města vystavěného 400 metrů nad údolím řeky Urubamby, byla pro mě během naší měsíční cesty po Peru jakousi třešničkou na dortu. S nadšením jsem tak odpočítávala dny a nemohla se dočkat, až ruiny obklopené vysokými zelenými kopci na vlastní oči uvidím. Zajímalo mě, jaké to bude a jaké „naše setkání“ ve mně vyvolá pocity.

Foto: Machu Picchu

O Machu Picchu jsem toho hodně přečetla, ale kromě článků, které o něm mluvily, jako o jednom z nejúžasnějších míst na světě, jsem občas narazila i na takové, které památku popisovaly jako továrnu na turisty. Měla jsem proto trochu obavy, jestli jsem si to nevysnila až příliš idylicky a nebudu ve skutečnosti třeba zklamaná. Faktem totiž je, že každý den ruiny tohoto předkolumbovského města navštíví 2500 turistů, což je maximální povolená hranice, jinak by jich možná bylo ještě mnohem více. Bude tak vůbec prostor na to, vychutnat si onu magickou atmosféru? Bude čas na to, si někde sednout a jen tak koukat na všechnu tu krásu kolem? Bude vůbec možnost, vyfotit si Machu Picchu bez lidí? To vše mi vrtalo hlavou.

Vezměme to ale hezky popořádku. Většina turistů toužících vidět Machu Picchu sem přijíždí z Cuzca během jednodenních výletů. Tato varianta mi však přijde příliš hektická, znamená to totiž, že musíte hodně brzy vstát, absolvovat téměř 100 km cestu vlakem, poté přestoupit na autobus, který vás vyplivne před ruinami, honem všechno proběhnout, nafotit a tradá zase dolů a zpátky do Cuzca. A to nemluvím o tom, že je vlak z Cuzca do městečka pod Machu Picchu poměrně drahý. Obyčejné jednosměrné jízdné stálo v době naší návštěvy Peru (duben 2013) 53 dolarů, kdo si však chtěl vyhodit z kopýtka, mohl si rezervovat místo v luxusním vlaku Hiram Bingham, pojmenovaném po objeviteli Machu Picchu, který je vybavený stylovými lampičkami a sedadly. V ceně jízdenky je zahrnuto občerstvení a pro pobavení vám v kupé hrají stylově oblečení maníci na kytary. Tahle sranda však vyjde na 440 dolarů a to jen jedním směrem!

Tak takhle jsme si to rozhodně nepředstavovali. Proto jsme se den před plánovanou návštěvou Machu Picchu ubytovali v městečku Machu Picchu Pueblo, dříve známém jako Aguas Calientes (2060 m. n. m.). Leží totiž přímo pod Machu Picchu a každé ráno z něj autobusy vyvážejí turisty až k ruinám. Byl sice trochu risk spoléhat se na to, že najdeme nějaký volný hotel, ale vzhledem k tomu, že jsme zde byli v dubnu, tedy ještě před začátkem hlavní sezóny (červen – září), byla tu velká naděje. Náš šikovný průvodce oběhl již vytipované ubytovací kapacity a přišel s dobrou zprávou.

Našel nám příjemný hostal La Payacha (http://hostallapayacha.blogspot.com/) na okraji města, který však, jak jsme později zjistili, měl své mouchy. S manželem jsme dostali pokoj s okny přímo na vlakové nádraží, kde jsme neustále poslouchali hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků (projíždějící ranní vlak byl pak kupodivu vysvobozením) a tiše jsme záviděli ostatním členům naší expedice, kteří měli pokojíčky s okny orientovanými na řeku. Ráno jsme však při pohledu na jejich kruhy pod očima usoudili, že to asi taky nebyla zrovna výhra. Tok řeky Urubamby je zde totiž dosti silný a navíc prochází přímo u hotelu peřejemi, jejichž hučení je v noci i přes zavřená okna až nesnesitelné. Zvlášť pro ty, kdo mají lehčí spánek, to bylo jako by měli celou noc u hlavy puštěný vysavač. Ale co, podstatné bylo to, že jsme byli přímo v centru dění, v jednom z nejturističtějších městeček celého Peru.

Foto: Machu Picchu Pueblo žije především z turismu

A bylo to také znát. Při procházce skrz Machu Picchu Pueblo jsme potkávali podstatně více turistů, než místních. Ti byli k vidění pouze jako prodavači v obchodech se suvenýry, jako obsluha v restauracích, nebo provozní hotelů. Řeka Urubamba rozděluje vesnici na dvě části – turistickou a domorodou. Turistickou část tvoří v podstatě jen hotely a restaurace různých kategorií. Ulice jsou plné všelijakých „naháněčů“, těsně u kolejí stojí skupinky hudebníků a místní náměstí zdobí dosti kýčovité sochy Inků. Kromě malinkého kostela toho na náměstí příliš k vidění není. Samozřejmě nechybí stánky s nejrůznějším zbožím, od tradičního peruánského oblečení, přes módní doplňky, šperky až třeba po plyšová morčata. Kdo by však chtěl dobře nakoupit, měl by se vydat na místní tržnici, která doslova překypuje krásnými rukodělnými výrobky. Ráno si tam můžete zajít zase na skvělou domácí buchtu nebo čerstvý ovocný džus. 

Nedaleko Aguas Calientes (cca 800 metrů od náměstí) se nachází termální koupele. Tyto veřejné přírodní bazénky s různě teplou vodou přijdou vhod každému znavenému cestovateli. Další zajímavostí je pak obnovená turistická stezka vedoucí nahoru k posvátné hoře Putukusi. Výstup na ní trvá cca 90 minut, ale rozhodně stojí za to investovat do něj energii. Na trase je totiž několik krásných zastávek, z nichž se nabízí fantastické panoramatické výhledy nejen na město pod vámi, ale také na nedaleké Machu Picchu, které je tak možné vidět z jiné strany, než je běžné. My jsme si však pouze prohlédli město a šli jsme raději brzo spát, abychom byli druhý den čerství na Machu Picchu.

Vstávali jsme kolem 5 hodiny ranní, protože jsme se chtěli nahoru dostat ještě před východem slunce. Jak se dalo čekat, rozhodně jsme nebyli jediní, kdo dostal takový nápad. Přišli jsme na zastávku a zařadili se do dlouhé fronty. Autobusy odjížděly nahoru v intervalu asi 5 minut (první autobus jede v 5:30), a přestože jsme byli na zastávce už hodně před šestou, do autobusu jsme se vešli až v 6:15. Zpáteční jízdenka na osobu stála 9,50 dolarů (platí pouze jeden den, je označena datem). Z vesničky se dá k Machu Picchu dojít samozřejmě také pěšky, ale buď můžete jít přímo do strmého svahu a jen přetínat cestu, nebo jít po stejných serpentýnách, po jakých jezdí autobusy. Je však třeba zmínit, že cesta je hodně prašná a tak každý autobus, který vás míjí, dopřeje opravdový zážitek vašim plícím. Pěší cestu jsme tak vypustili, protože nám to nepřipadalo, že bychom byli ochuzeni o nějaký zážitek. Cesta autobusem nahoru k Machu Picchu trvá asi 20 minut a docela se vám z ní může zatočit hlava. Desetikilometrová cesta se klikatí až do výšky 2430 metrů a ne každému to dělá dobře na žaludek, proto raději doporučuji před cestou nesnídat.

Autobus nás vyhodil na malém parkovišti přímo před ruinami. Zatím však nebyly vidět a já jsem byla v ohromném očekávání. Ještě nás však čekala procedura jak na letišti. U vchodu do areálu se nachází turnikety, kde musíte nechat oskenovat pas, zapsat vaši národnost, věk, pohlaví, čas příchodu a podepsat se. Začínala jsem věřit, že ty pomluvy o turistickém babylonu byly pravdivé. Dále byla samozřejmě potřeba předložit vstupenku a tašky k nahlédnutí a teprve potom jsme byli vpuštěni. Dovnitř vás nepustí s žádným větším zavazadlem či batohem (pokud nepřicházíte po Inca Trailu), ve kterém byste mohli mít vybavení na kempink a podobně, protože nocování je zde zakázáno. Také jsme byli upozorněni na to, ať si nebereme příliš jídla ani pití v PET lahvích, protože by nám mohlo být zabaveno. Je to z důvodu obav, že by se v areálu památky začaly povalovat odpadky a já Peruánce v tomto chápu. Co si budeme povídat, ne každý je vychován tak, že smetí do přírody opravdu nepatří. My jsme si přeci jen nějakou svačinku a ovoce pronesli, protože jsme měli v plánu strávit na Machu Picchu celý den a to bychom asi umřeli hlady. U vchodu se sice kromě úschovny zavazadel, toalet, obchodu se suvenýry a pokladny nachází také občerstvení, ale z cen se vám zatočí hlava. Naštěstí jsme namátkovou kontrolou nebyli vybráni a mohli jsme se vydat dál. 

Foto: východ slunce na Machu Picchu je kouzelný

Od pokladny jsme pokračovali po schodech stále nahoru, až jsme se ocitli na plošině, kde asi většina návštěvníků zůstane stát se zatajeným dechem. Bylo tam! Přímo pode mnou se rozkládalo Machu Picchu v plné kráse. Chvíli jsem jen tak stála a nemohla tomu uvěřit, že ho mám před sebou jako na dlani. Bylo ještě krásnější než na všech těch fotkách, kterých jsem viděla stovky. Z mého zaujetí mě vytrhly až davy lidí funící za mnou a tak jsem se odebrala stranou na jednu z mnoha teras a sledovala, co se bude dít. Nahoru se nám totiž podařilo dostat ještě před východem slunce, takže to největší divadlo nás teprve čekalo. Nejde to snad ani slovy popsat, jaké to bylo, když se první sluneční paprsky začaly prodírat skrze strážní domek Casa Del Vigilante stojící nad terasami. Pak se již pomalu začala osvětlovat homole nazývaná Huayna (někdy též Wayna) Picchu, která tvoří zříceninám jejich neodmyslitelné pozadí a nakonec i jednotlivé části této úžasné památky. Slyšet bylo jen cvakání fotoaparátů, které ustávalo až po mnoha minutách.

Počasí bylo v ten den jako na objednávku. Ráno ještě Machu Picchu zakryl sem tam nějaký mráček, ale postupně se všechny rozehnaly a bylo úplně modré nebe. Z teras bylo možné vidět v dálce i zasněžené Andy, jejichž obraz nádherně kontrastoval s tropickou květenou v okolí Machu Picchu. Poté, co jsme se nabažili výhledem, mohli jsme se jako většina ostatních, vydat na bližší průzkum jednotlivých sektorů. Ale to jsme záměrně neudělali. Právě mezi 9 až 15 hodinou zažívá Machu Picchu největší nával a ruiny doslova praskají ve švech. Chodníčky se prodírají davy turistů nejrůznějších národností a vypadá to opravdu jako na Václaváku. Někteří si památku prohlížejí sami, jiní využívají služeb průvodců. Ceny jsou většinou smluvní a také záleží na velikosti skupiny, běžná cena je mezi 40 až 100 dolary za 2 až 3 hodinový výklad.

Jenomže my jsme nikam nespěchali, nemuseli jsme stíhat žádný vlak do Cuzca ani nikam jinam a mohli jsme si tak užít Machu Picchu trochu jinak. Už předem jsme si koupili vstupenky, v nichž byl zahrnut také vstup na horu Machu Picchu Montaňa, která mezi turisty není až tolik známá. Pokud chce někdo incké město vidět z výšky, většinou se šplhá na dominantní kopec Huyana Picchu tyčící se do výšky 2720 metrů, tedy asi 360 metrů nad město. My jsme se však rozhodli pro Machu Picchu Montaňa, která je vysoká 3082 metrů. Vstupenka pouze na ruiny Machu Picchu stála 128 solů (1 sol = 8Kč), včetně výstupu na horu pak 140 solů. 

Ještě předtím, než jsme si to začali mašírovat pěkně nahoru, jsme se zašli podívat na Puente Inka, tedy k Inckému mostu. Přes tento původně padací most v dávných dobách přecházeli inčtí poslové, aby předali důležitou zprávu panovníkovi. K mostu je možné se dostat značenou cestou skrze krásný vysoký mlžný les. Dnes stezka u mostu končí, byla zatarasena, protože zde došlo v minulosti k úmrtím několika turistů, kteří spadli dolů do rokle. Výška je to tedy pořádná!

Foto: na vrcholku MP Montaňa

Dříve, než jsme se mohli vydat zdolávat horu Machu Picchu Montaňa, bylo nutné na jednom registračním místě opět projít formalitami, tedy zapsat své jméno, národnost, číslo pasu a čas příchodu. Navíc kdokoliv se chce na horu vydat, musí se na tomto místě hlásit do 11 hodin dopoledne, jinak nebude puštěn. Za jeden den může navíc na horu vystoupat jen 400 lidí, údajně z bezpečnostních důvodů, protože chodníčky, po nichž se stoupá, jsou velmi úzké a strmé a člověk prochází převážně po okraji srázu. Cesta nahoru byla dosti náročná, téměř neustále vedla po schodech, tak jsem si připadala, jako bych stoupala na Empire State Building, který má 102 pater. Odměnou však byly dokonalé výhledy do údolí a samozřejmě i na Machu Picchu, které bylo s každým výškovým metrem menší a menší. 

Stezku lemovala tropická květena a sem tam do křoví zaběhla nějaká ještěrka. Při výstupu bylo velké horko a slunce svítilo jak divé. Fyzická námaha společně tropickým klimatem nám dávala pěkně zabrat. Navíc se nám „poštěstilo“, že jsme nahoru stoupali v pravé poledne a tak se někteří z nás docela připálili, přestože byli namazaní opalovacím krémem. Po celou dobu výstupu totiž slunce svítilo jen z jedné strany a člověk si ani neuvědomoval, jak je silné, protože pofukoval větřík. Asi po hodině a půl jsme se doplazili na vrchol, kde ve slaměném přístřešku stál místní hlídač vybavený mačetou (nejspíše na zlobivé turisty). Když nás viděl, tak se zeptal: „Dáte si pivo?“ Chlapům se rozzářily oči, ale jakmile se hlídač začal smát, došlo jim, že to byl jen nemístný žertík. 

Fotogalerie

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

Machu Picchu 

 

další fotografie

Dát si pořádně do těla a vystoupat na Machu Picchu Montaňa opravdu stojí za to. Máte nádherný výhled z ptačí perspektivy na všechny světové strany, okolní zelené kopce, daleké zasněžené andské štíty i celou mohutnou horu Huayna Picchu se zříceninami města, které odtud vypadají opravdu malinké. Perfektně je vidět také meandrující řeka Urubamba, která se obtáčí jako had okolo zalesněných homolí. Posadili jsme se, vybalili svačiny a kochali se tou neuvěřitelnou krásou. Na vrcholku jsme se setkali s cca deseti lidmi a i během výstupu a sestupu jsme míjeli jen nepatrný zlomek návštěvníků. Snaha utéct od davu turistů se tedy vyplatila.

Jakmile jsme sešli dolů, nevěřili jsme vlastním očím. „Kde jsou všichni?“ Na zříceninách města zůstala jen hrstka turistů. Právě v tuto chvíli se nám naskytl takový výhled na ruiny, který známe ze všech těch plakátů a pohlednic. Davy byly pryč a my jsme měli Machu Picchu (téměř) pro sebe. Navíc byly mnohem lepší světelné podmínky pro focení, než ráno. Konečně jsme se tak mohli vydat na jeho detailnější průzkum. Navštívili jsme Sluneční chrám s kruhovými zdmi, pod nímž se nachází Královská hrobka, obřadní lázně a kašny, vězeňské výrobní i zemědělské sektory, Posvátné náměstí s Chrámem tří oken i Hlavní chrám, který patří bohužel mezi nejvíce poškozená místa na Machu Picchu. Jeho pravá část se v důsledku sesuvů půdy a zemětřesení pomalu bortí a praská. Zastavili jsme se samozřejmě také u místa zvaného Intihuatana, jehož název je překládán jako „Místo, kde je připoutáno slunce“. Tento posvátný kámen je dokonale opracovaný a připomíná věž obrácenou čelem k Posvátnému nádvoří, řece Urubambě a vrcholku Huayna Picchu. V některých domcích či terasách jsme narazili na pasoucí se lamy, které patří k místnímu „inventáři“ a každý se s nimi fotí.

Foto: prohlídka Machu Picchu vzhledem k jeho rozlehlosti zabere i několik hodin

Jednotlivé chrámy, paláce a obytné stavby jsou propojeny více než stovkou pater kamenných teras, které při pohledu z výšky vypadají jako visuté zahrady. Po výšlapu na horu Machu Picchu tak byla i prohlídka pozůstatků inckého osídlení docela fuška. Hezký výhled na celý komplex se naskýtá ze Strážního domku, tedy správně z Domku správce hřbitovní skály. Nakonec jsme se rozložili na jedné z teras a asi hodinu jen tak seděli a koukali – ten pohled vás nikdy neomrzí. Člověk by až záviděl Hiramovi Binghamovi, který toto město postavené z bílé žuly v roce 1911 objevil. Tehdy jej měl opravdu pouze pro sebe.

Bohužel den nebyl natahovací a před pátou hodinou večerní, kdy se Machu Picchu zavírá, bylo nutné se rozloučit. Jen horko těžko jsem se k tomu nutila, protože Machu Picchu mě mile překvapilo po všech stránkách a byla jsem ráda, že jsem dostala kladné odpovědi na své otázky. Ano, skutečně lze zažít Machu Picchu bez lidí a ano, dá se najít čas i prostor na to vychutnat si silnou atmosféru, kterou je obklopeno. A to vše i přesto, že jde o největší turistickou atrakci celé Jižní Ameriky.

- jap -

Další cestopisy z Bolívie a Peru: 
Bolívijské Altiplano a narozeniny pod Jižním křížem 
Cuzco – pupek světa z jiného úhlu pohledu
Za tancem do Urubamby, aneb jak se Peruánci baví 
Isla del Sol – ostrov, kde se zrodilo slunce
Sacsayhuaman – duchovní centrum Inků 
Pisac – menší brácha Machu Picchu
Salar de Uyuni – cesta až na kraj světa 
Peruánská kuchyně – je libo morčecí stehýnko? 
El Choro trek – kde žijí neviditelní koně 
Maras, Moray a Salineras – opomíjený peruánský trojúhelník 
Pohodu v Coroicu vystřídaly chvíle hrůzy na Cestě smrti 
Do Chinchera za nákupy i gurmánskými zážitky

Článek byl zobrazen 16 975 krát.