Maras, Moray a Salineras – opomíjený peruánský trojúhelník

Maras, Moray a Salineras – opomíjený peruánský trojúhelník

Přibližně 40 km severně od Cuzca leží malé koloniální městečko Maras, kterému se přezdívá „město portálů“. Nedaleko něj se nachází záhadné kruhové incké terasy a fascinující solné pánve Salineras. Přestože jsou tato tři místa velmi atraktivní, během návštěvy Peru se do nich vydá jen hrstka turistů.

Maras, Moray a Salineras ležící v Posvátném údolí Inků nepatří mezi nejvěhlasnější peruánské památky a zajímavosti, z toho důvodu se o nich většina knižních průvodců jen letmo zmíní. Možná proto si jejich návštěvu do svého itineráře příliš turistů nezařadí, což je škoda. Nebo může být relativně malá návštěvnost způsobena jejich špatnou dostupností. Do Marasu totiž jezdí jen málo autobusů a tak většinou nezbývá, než jet linkou směřující z Cuzca do Urubamby a vystoupit u odbočky na Maras, odkud je to do městečka asi 4 kilometry chůze po neudržované polní cestě. Komu se poštěstí, může si v těchto místech odchytit taxík. 

Foto: terasy v Moray - pěstební laboratoř Inků

Foto: Moray s Nevado Verónica v pozadí

Maras má jedinečnou polohu na náhorní plošině ve výšce 3300 metrů a nabízí tak nádherné výhledy na zasněžené andské vrcholky, kterým dominuje Nevado Verónica (5682 m. n. m.). Při procházce uličkami města si budete připadat, jako byste se vrátili v čase nejméně o jedno století. Ulice jsou lemovány jak hliněnými domky místních obyvatel, tak i původními koloniálními domy se zdobnými fasádami a nepřehlédnutelnými kamennými dveřními portály, které jsou upomínkou za zašlou slávu města v období kolonialismu. Zejména hlavní ulice vedoucí k náměstí vyniká propracovanými portály s vyobrazením erbů a nejrůznějších symbolů, které mají spojitost s bývalými majiteli. 

Foto: zasněžený vrchol Nevado Verónica - 5682 m. n. m.

Na každém kroku na vás v Marasu dýchne minulost a jakási nostalgická atmosféra. V zaprášených ulicích panuje klid, který jen občas naruší hlouček dětí v nažehlených školních uniformách. Dominantní stavbou Marasu je starý koloniální kostel, před nímž byl vztyčen velký kamenný kříž. Na hlavním náměstí pak stojí poměrně kýčovitá socha znázorňující místní obyvatele. 

Foto: krajina v okolí Marasu

Asi 5 a půl kilometru od Marasu se nachází Moray – archeologická lokalita známá svými kruhovými terasami. Do Moray vede značená prašná cesta s několika stoupáními a klesáními. Můžete využít taxík, nebo se sem vydat pěšky – pro pěší cestu je dobré si vyhradit alespoň dvě hodiny, zejména pokud nejste dostatečně aklimatizovaní na zdejší nadmořskou výšku. V Moray se nenachází žádné incké pevnosti ani chrámy, jak byste mohli v této lokalitě očekávat, ale celkem tři obrovské kruhové terasovité jámy vykopané v zemi, které byly objeveny úplnou náhodou při leteckém průzkumu oblasti v roce 1932. Jámy vytvořili Inkové a o jejich účelu se doposud vedou mezi odborníky diskuze.

Foto: Maras je známý svými starými kamennými portály

Nejpravděpodobnější verze říká, že Moray byl starobylou inckou zemědělskou laboratoří, jakýmsi experimentem, na němž zkoušeli Inkové vhodnost pěstování plodin, zejména obilí, kukuřice a brambor, na konkrétních terasách. V každém patře se totiž nacházely jiné podmínky pro růst rostlin (rozdílné teploty, intenzita slunečního svitu) a tak mohli dávní Inkové testovat, jakému druhu rostlin se v určitém patře daří nejlépe. Tato teorie se však některým vědcům nezdá být pravdivá, protože vzniklá terasovitá kruhová pole jsou až příliš přesná. Největší kruhové terasy jsou asi 36 metrů hluboké a 220 metrů dlouhé. Tato experimentální políčka se údajně používala ještě před vzestupem incké říše, ale jejich přesné datum vzniku není známo. Ještě donedávna bylo možné se po terasách bez problémů procházet, dnes už jsou pod dozorem hlídačů a je možné chodit pouze po jejich okraji. Skvělým nápadem je také vystoupat na nedaleký kopec a prohlédnout si je z ptačí perspektivy. Vstup na Moray je možný na Boleto Turístico del Cuzco, který zahrnuje celkem 16 památek (130 solů = 1040 Kč).

Foto: děti školou povinné v ulicích Marasu

Asi nejpozoruhodnějším místem v Posvátném údolí, které leží mimo běžné turistické trasy, jsou Salineras (někdy také Salinas či Salineras de Maras), solné doly na jižní straně řeky Urubamby. Od Marasu jsou vzdáleny necelých 7 km a jejich návštěvu by si rozhodně nikdo neměl nechat ujít. Salineras jsou přístupné sestupem z městečka Maras, nebo naopak výstupem od řeky Urubamby. 

Foto: kýčovitá socha na náměstí v Marasu

Salineras tvoří více než 5 tisícovek solných jezírek, jejichž hladina se odráží v ostrém vysokohorském slunci. Jezírka jsou natěsnána jedno vedle druhého a vytváří jakési terasy, na které je opravdu neuvěřitelný pohled. Každá pánev tvořící jezírko má na úhlopříčku 3 až 5 metrů a je hluboká okolo 30 centimetrů. Bazénky plní vodou horký přírodní pramen stékající z vrcholu kopce, z výšky okolo 4000 metrů nad mořem. Pramen je plný rozpuštěné soli a je důmyslným systémem rozváděn do jednotlivých jezírek stovkou úzkých kanálků, které mají šířku méně než 30 cm. Dávní obyvatelé této oblasti vykopali kanály do svažité země a přehrazovali je kusy dřeva nebo trsy trávy. Díky tomu mohli jednoduše řídit, kam má slaná voda téct a které pánve se mají plnit. 

Foto: solná jezírka Salineras

Foto: místní pracují na svých polích stejně jako před staletími

I v dnešní době zde stejně jako v minulosti, těží místní rodiny sůl, kterou potom dále prodávají nejčastěji do vesnic v horách. Sůl je zde pro mnoho lidí hlavním zdrojem obživy. Postupy těžby se od časů Inků příliš nezměnily. Jakmile jsou bazénky naplněny vodou, trvá několik týdnů, než se voda vypaří a místo ní políčko pokryje vrstva čisté soli. Teprve poté je možné solné ložisko ručně seškrábat, naložit do pytlů a odnést na zvážení. Jedné peruánské rodině patří 5 až 50 políček, přičemž z pouhých tří políček je možné za měsíc vytěžit až 200 kg soli. 

Foto: slaná voda je do jezírek přiváděna množstvím kanálů

Sůl ze Salineras je výjimečná svou chutí, narůžovělým vzhledem i složením, proto je možné se s ní setkat také v různých internetových obchodech i v Evropě. Tato sůl dodává pokrmům zajímavou chuť a obsahuje mnoho potřebných minerálů, jako je vápník, železo, zinek, hořčík a měď. Hodí se k přípravě prakticky všech jídel a u některých plodů zvýrazňuje jejich chuť – zejména rajčat, okurek a salátů. Díky unikátní barvě je často nazývána Sal rosada či Pink salt, tedy Růžová sůl. Na Salineras je vybíráno vstupné v hodnotě 7 solů (56 Kč). Mezi jezírky je možné se pohybovat po slaných cestičkách a pozorovat místní obyvatele při práci. Často se stává, že chodí po soli bosí, a na otázku, proč nemají boty, vám suše odpoví: „Přece si je nebudu ničit, ne?“. 

Foto: Salineras zaujímají obrovskou plochu

- jap -

Další články z cesty po Peru a Bolívii: 
Pohodu v Coroicu vystřídaly chvíle hrůzy na Cestě smrti
Do Chinchera za nákupy i gurmánskými zážitky 

Článek byl zobrazen 25 834 krát.